Fedora 27 Release Party

No bylo to zajímavé. Skončil jsem v práci už ve 14:00 hodin. Mohl jsem tam sedět déle i když byl krásný sluneční zimní den a já kuckal jako tuberák. Ale řekl jsem si proč ne. Podívám se do Brna a vyjedu směr Red Hat. Uvidíme, jestli to na 17:00 stihnu a když ne – nevadí.

Do Waze zadám Purkyňku a vyrážím. Bezostyšně jsem poslouchal příkazy v navigačce. Vůbec jsem netušil kudy jsem to jel a proč. Nakonec jedu ve slepé ulici a nawigačka chvíli zmatkuje. Říká odbočte doleva a po chvíli kouzelné slůvko: „otočte se“. Tak jsem se otočil a parkl jsem to někde nevím kde. Bylo volno a na místo setkání to bylo pár set metrů pěšky.

Vystresován jsem se zklidnil a říkal si, že to snad asi stihnu. Jen chvíli počkám. Ta chvíle byla asi dvě hodiny, protože z ničeho nic ta akce začínala od 19:00 hod. Takže jsem seděl v autě jako pudl a čekal a poslouchal muziku.

Sledoval jsem jak lidi odcházejí z kanceláří a od počítačů. Viděl jsem jim v hlavách stále točící se myšlenky a hárddisky. Alespoň u těch co nemají SSD. Ani za nic jsem nechtěl přeparkovat přímo před budovou. Šeřilo se a byla tma. Ale pak jsem si řekl asi po hodině, že nebudu srab. Prozkoumal jsem mapu a připravil se na další zážech mého již dosluhující spalovacího motoru.

Nádhera, nikde jsem nenaboural a do ničeho nenarazil a před budovou kde měla být Release Party jsem našel krásné místo na parkování. Lepší už by bylo přímo na parkovišti firmy. Čekal jsem dál jako ten pudl.

Sledoval auto s cateringem jak přijíždí a odjíždí. Nikdo nepřicházel. Bylo půl a nikde nikdo, byly tři čtvrtě a nikde nikdo. No nic snad to je dnes. Tak jsem se vydal na obchůzku. Došel jsem před dveře a nikde nikdo, žádný uvítací výbor. Ale jeden maník asi zaměstnanec šel také. Vrátný mě poslal do pátého patra a jeden zrzoun mě vzal výtahem a nemusel jsem šlapat pěšo. To jsem ocenil. Šlapat pěšo po schodech se mi tentokráte opravdu vůbec nechtělo.

Skoro nikdo tam nebyl. Časem ale dorazilo pár lidí a sál se zaplnil. Nešel jsem tam kvůli jídlu, ale kvůli povídání. Přednášky byly fajn, ale ničemu jsem nerozuměl. Vůbec ničemu. Nějaký dbus? O tom povídala ta krásná slečna když mluvila na WUG Days při .NET Core, tak aspoň vím, že něco takového existuje.

Trapně jsem se zeptal jestli je udisk či co to bylo za téma zodpovědné i za připojení telefonů. Když to umí připojit USB disky, tak snad to umí připojit i souborový systém z mobilního telefonu. Vysloužil jsem si za to trapný posměch ze zadních řad a slitování ve formě odpovědí o tom, že to dělá nějaký mnt. Docela se mě to dotklo. Každý má právo na trapný dotaz.

Asi mysleli mount, netuším. Asi jsem byl v tu chvíli za Penny z TBBT v kroužku intoušů. Ale mě to trápí, kdo má sedmkrát klikat na připojit a pro stažení fotek z mobilu půl hodiny čekat než Fedora načte a zobrazí fotky k tomu, abych je mohl přenést do složky? Už i RHEL to zmákne na lusknutí prstu stejně jako Windows.

Tak nevím, měl jsem být více agresivní a říct co mě trápilo a nebo to říct při jiné příležitosti. Ale nemohl jsem pořádně mluvit, pokaždé když jsem chtěl něco říct, tak mě zmáhal kašel a nechtěl jsem se tam rozkuckat.. Po skončení akce jsem nezůstal a pelášil jsem domů pryč z Brna. Měl jsem o čem přemýšlet.

Chtěl jsem jim říct že každá chyba je typu stop release. Každá která strpčuje uživatelům příjemný pocit z toho co dělají. Každé vyrušení a odvedení od toho proč byl zapnut počítač. Už i to, že se při vypnutí monitoru systém odhlásí a gnome-shell prostě spadne je hodně mrzuté. Šikovní borci co povídal o testování mi poradili se přihlásit na x.org při logování. No jo jenomže já mám autologin. Já chci s počítačem dělat užitečné věci a ne jej používat pro samotné používání. Z toho jsem již vyrostl. Ale je to fajn. Hned při dalším vypnutí a pádu jsem to použil.

Čím je člověk starší tím více si váží statického bytí. Beze změn, bez inovací a riskuje a smíří se s chybami druhých lidí a systémů. Naučí se být tolerantní a naučí se s tím žít. Fedora je stále ve předu a nedovolí člověku usnout na vavřínech. Jsem rád, že používám Fedoru, je to systém, který mi umožňuje se při práci soustředit na to co chci dělat. Všichni známe ty trapné chvíle kdy má člověk v hlavě myšlenku, zapne Windows, která se rozhodnou pro aktualizace. A tak se aktualizují minutu dvě, tři a myšlenka je v čoudu. Dobrý pocit z toho co člověk dělá také. To ve Fedoře nehrozí. Jeden se tu hezky zabydlí a na ostatní systémy zapomene. Je to zajímavé, protože před pár lety jsem nedal dopustit na Debian. I když ty servery které jsem před pár lety rozběhal stále odvádí svou práci dobře. Jeden na ně nemusí šahat. V tomto směru čeká Fedoru ještě velký kus cesty.

Fedora je skvělá ideální pracovní prostředí a každému ji mohu doporučit. Hodně věcí mě zajímalo, ale tak hodně otázek zůstalo nezodpovězeno. Neměl jsem sílu na to abych se zeptal. Třeba jak dostat krásné tapety s obrázky do oficiálního balíku?Proč není automaticky prováděn upgrade na nový release? Proč těch příkazu na upgrade třeba z 26 na 27 je tolik?A další a další. Ale mnoho dotazů bylo zodpovězeno. Třeba když mám dva monitory jak přesunu okno mezi nimi: Ctrl+Shift+šipka doleva, doprava. Slyšel jsem na živo to co jsem četl, že –geometry je mimo hru a že to prostě nejde spustit aplikaci a okno na konkrétní pozici obrazovky. Prý to psotě nejde. Nevím proč to nejde, nevím podrobnosti, ale ten dudlík co mi byl nasazen s tím že to prostě nejde mě v danou chvíli hezky umlčel.

Roots of Sources

Na cestě každého tvora je spousta drobností, které je třeba překročit anebo obejít. Velká spousta křižovatek, které na základě naprosto nevinných a nenápadných dějů, dokáži člověka nasměrovat, tam kam zrovna potřebuje. A jsem opravdu velmi rád, že na jedné akci v SolarWinds, na které probíhalo tzv. Coderetreat jsem zaslechl cosi o PluralSight.

Hned jak jsem přijel, tak jsem fakt litoval, že jsem si zrovna toto nezapsal, protože právě tyto informace jsou vždy ty nejdůležitější.

Je to skoro už sedm měsíců během kterých mi bylo líto napsat číslo kreditky a poslat jim těch pár pětikorun co chtějí..

Ale vyplatí se to.. Společně s MVA (Microsoft Virtual Academy) je Pluralsight.com mým neocenitelným zdrojem informací. No a když už tady prozrazuji to nejcennější z čeho čerpám, tak musím přiznat že CleanCoders.com je také super.

Věčné pouto pro Basic

Přinutit Visual Studio Community Edition 2015 k tomu, aby používalo off-line dokumentaci a nenačítalo dokumentaci z prohlížeče je vrcholným číslem, které musí zvládnout každý stoupa, který se rozhodne používat tento nástroj. Je to sice shodné s předchozími verzemi, ale pokud to jeden udělá jednou a podruhé až s další instalací tohoto nástroje, tak to může zapomenout.. Tedy rozumný člověk to zapomene, nerozumný si to zapíše, chytrolíni si to pamatují a blázni, kteří nepoužívají nic jiného a jen toto tyto věci prostě vědí a berou je jako fakt, dogma a realitu, kterou prostě je třeba vědět a umět.

Takže nejen že si musíte Dokumentaci nejdříve stáhnout a vybírat z nepřeberného množství balíčků, ale potom je nutné i přes Help -> Set Help Reference -> vybrat Launch in Help Viewer. Samo sebou je nutné to mít ještě předtím stažené přes Help -> Add and Remove Help Context. Je dobré nad tím nepřemýšlet a vybrat prostě všechno. Všimněte si ovšem, jak nenápadně Vám ti proradní kurevníci nutí s nápovědou pro C# také nápovědu pro Visual Basic. Basic je prostě neodmyslitelně svázán s touto firmou a člověk, který v Basicu nenapsal řádku kódu je hoden věčnému zatracení. Stačí i kód napsaný ve školním komunistickém IQ 151. Můžete mi někdo ukázat nějakého idiota, který programuje ve Visual Basicu? Rád bych si s ním zahrál ruskou ruletu. Vlastně si vzpomínám, jak mi jeden kolega z práce říkal, že mu Visual Basic stačí a že se nic jinačího učit nechce a nebude. Myslím, že to je šťastný člověk. Nevědomost dělá lidi šťastné a nesvoboda, o které nevíte – nebolí.

S Basicem navždy a nikdy jinak..
Podívejte se jak Microsoft sváže nápovědu k C# i s Basicem!

AngularJS & Acceptance testing

Věděl jsem, že to nebude jednoduché a věděl jsem, že zase budu za Mětěje. Všude kolem jeden vývojář vedle druhého a já jako pseudo administrátor, který jim chce fušovat do řemesla. Moje Fedora měla ještě nějaký prehistorický Node.js navíc. Nechápu jak je to možné a proč se kluci a holky z red hat více nesnaží. Proč nemohu napsat dnf install nodejs a jít dál a proč musím přemýšlet a řešit mou starou verzi ve chvíli, kdy mám řešit testy v Cucumberu.. 🙁 Nakonec se mi to podařilo, ale už nevím jak.. dotáhla se mi poslední verze nodejs a byl jsem za vodou.. Ale samotné testy se mi rozběhly až doma těsně před půlnocí. To že musím stáhnout cosi pro chome bylo také dost děsivé. Vedle node install jsem musel napsat: ./node_modules/protractor/bin/webdriver-manager update. To mi samosebou poradil StackOverflow.. na to by jeden hned tak nepřišel! No ale pak to bylo nádhera, rozjelo se spouštění testů jak na másle.. Je to bombastické, dozrál čas k tomu psát tyto testy pro své webové aplikace!

Poznáma: Ten webdriver-manager update jsem nemusel spouštět, kdybych si pečlivěji přečetl návod a README.md, ve kterém je napsat, že je nutné nejdřív pustit npm run init.. a další šikovná věc je npm run watch na sledování změn v .ts souborech a jejich transipaci na JavaScript..

20151223_120753
Předvánoční zámek v Kroměříži

Dnešní předvánoční čas připomínající nádherné babí léto mě přimělo k útěku z města do míst blízkých a vzdálených. Je s podivem, že všichni chodí na nejvyšší vrchol Chřibů přes silnici, když podél jsou tak krásné sklaní útvary a výhledy, které si zaslouží projít, pozdravit a chvíli u nich v samotě usednout a ponořit se do ticha těchto kopců. Jeden je pak obdarován surovou silou, která z těchto míst príští jako čistá křišťálová voda.

Když sejdete ke studánce, aby jste doplnili své zásoby, tak vás už čeká jen výstup po strmém hřebení, který je plný těžko prostupného houští. Cestou je k vidění plno krásných kamenů a skalnatých útvarů. Dříve či později dojdete k Vylízané skalce. Dost možná to je ale Jařabčina skalka, protože zdroje a mapy mají tyto dva skalní útvary prohozené. Ale stávající pojmenování mi sedí a tak té první dávám nechvám jméno vylízaná, protože je jako zmrzlina vylízaná do hřebene. Hezky se na ní sedí a kouká do lesů. Orientovat se je možné pomocí vzrostlých stromů, které tato místa často doprovázejí. A tak když se budete dívat do holích korun stromů, určitě je najdete.

Cestou dál po hřebeni velmi nepatrnou cestou dojdete do k velmi hustým mladým jehličnanům. Mezi nimi pak patroluje první vetší kámen a následuje pak další malý, který jsem pojmenoval Věstonický mužík. Je tvořen třemi jakoby na sobě položenými kameny, které jeden v druhém srostly. Nedaleko od toho kamene směrem k hraně hřebene je malá bezejmenná skalka. Vysoká asi 3 metry a zapuštěná do hřebena. Pod ní jsou obrovské schody, které připomínají rýžová pole. Ovšem místo rýže jsou obrostlé mechem, který se přes ně přelévá jako voda kaskádami.

Cestou dále už sejdete k hlavní cestě a ukazateli na Jařabčinu skalku. Místo opravdu krásné. Místo které bude díky ukazetely brzo vydupané pod nohama výletníků a turistů, kteří směřují na nedaleké Brdo. Naštěstí málo kdo z nich pod vidinou cíle na Brdu odbočí ze své cesty k tomu kouzelnému a tichému skalisku, ze kterého je stále ještě nádherný výhled na nedaleký hrad Buchlov. Skalka se ve spodní části drolí a solí jako pískovce. Je zde osazen slaňovací kruh.

Invalid Displayed Gallery

Tělocvičná akademia k oslavě 150. výročí od svého založení

Ať už jsme chtěli nebo nechtěli, tak jsme byly požádání, abychom udělali nějakou předváděčku karate v rámci oslav tělocvičné akademie k oslavě 150. výročí od svého založení. Po celou dobu co trénuji a studuji karate se všichni jakýmkoliv předváděcím akcím vyhýbali, ale nyní to jinak nešlo.

Na vystoupení se čekalo jako na boj, jako za války velká a dlouhá nuda před akcí. Nervózita byla u většiny lidí znát a jiní byly v pohodě. Další se na to zase evidentně těšili. Hlavně ti dva maloši co k nám chodí. Trošku nešťastné bylo manipulování s kobercem na kterém Mira trval z důvodu děr v divadelně sokolských prknech. Ale ten koperec na tom klouzal jako žabky na ledě. Nebylo to příjemné a bylo třeba dávat pozor aby se to nesméklo. Bylo to z důvodu nebezpečí zlomení prstu na noze, ale já bych to risknul a nic s kobercem bych nedělal. Byl tam jen na překážku.

Všechno jsme to zvládli jakž takž na výbornou a všem se docela ulevilo až bylo po všem. I mě. S Radekem jsme udělali pár pádových technik a každý předvedl obranu na útok k bodnutí nožem ze zhora dolů a poté na držení za límec. Děti dělali základní verzi kumite, Jirka s Hankou předvedli kata a Michal také předvedl kata. Obecenstvo párkrát tleskalo a to bylo celkem příjemné. Snad se jim to líbilo a snad to splnilo svůj účel.

Docela si říkám, že v dnešní době bez vojů, válek a rozbrojů je toto předvádění snad jedinou imitiací boje při kterém jde o více než jen o pouhé studium a vzdělávání se. Je tam zapojena nervozita, pracuje strach a takové to co když se něco pokazí. Je třeba vědět a mít na paměti, no a co? Tak nic.. Co se tak může maximálně stát.. Toto předvádění společně se závoděním má něco do sebe a dětem to může nahradit závody. Ukazují že něco umějí a ony ukazují a předvádí se velice rádi.

Přemýšlím, že bych měl rozjet vlastní cvičení a trnéninky Ji-Jitsu. V karate je to sice náročné, ale na mnoho věcí nezbývá čas. Možná je na čase vedle studiua karate a juda pokračovat ve studiu Ji-Jitsu. Je potřeba oživit dávno zapomenuté věci a procičit je a udržovat v povědomí a akce schopnosti!