Tak začít po skoro dvou až třech týdnech poté co se dozobaly antibiotické ochechule je docela wopruz. Ani jsem si nedával své oblíbené lezky ale ty hnusy klasické vyšmatlané, které všude kloužou. Takže se vylezlo jen asi sedm cest a po každém výlezu jsem měl v očích smrt. Lezly se lehké cesty a pak nějaké 5céčka, ale já je klasifikoval na 5b maximálně 5b+.
Na překližce bylo hodně prázdno. Kouzelným úsměvem nás obdařila Anet a Bára. Nikoho tam neměly raciolky a já po nich nechtěl snídani. Na druhou stranu jsem jim nedal žádnou dobrotu. Trošku snad omluvily mojí paniku a děs když jsem hledal jako zbrklí kamzík v převisu ztracené klíče. Našel jsem je v zápetí ve své kapse.. Když jsem přijel domů, kde jsem pro změnu hledal brejličky.. Ty byly pro zmenu ještě v kufru. Opravdu jsem v neustále šachu nad propastí matu.
Poručil jsem si na závěr šišky s makem, ale bylo tam moc šišek s divnou suchou chutí a velmi málo maku. Mohl jsem si poručit více maku, ale odtáhnul jsem to od sebe zašklebeně a prchnul. Asi si už šišky s makem dávat nebudu. Ty od Jitky chutnají mnohem líp. Počkám si až tam bude hrdlička..
Bazén jsem si opět nerisknul v Holešově – ale to neuteče. Na hypru mi nandala vajíčkovou pomazánku Janka, která tam pracuje. Bylo moc fajn jí potkat. Je neskutečné jak někdo dokáže udělat bábovku jako když se luskne prstem. Na to vždy rád vzpomínám. Jsem opravdu rád, že se na sebe usmějeme a že si popovídáme v krátké chvíli.
Odcházím z hypernovy a natrefím na nějakou tvář jedné Macešky. Od někud jí znám. Díváme se na sebe, nesměle se usmějeme. Mineme se. Zastavíme se. Ohlédneme se a jdeme zpět k sobě ujasnit si odkud se vlastně známe. Bylo to další krásné setkání.
Co příště? Zítra bude cesta kolem Dura, tak možná tam poskákat s navijákem pár cest. Ale mě to na navijáku extrémě nebaví. Je to vopruz.
Dnešní lezení tedy bylo fajn. Lezl jsem s Honzou a ten tam dával 6b a 6c. Měl vánoce, protože tam bylo plno nových cest. Jeho Hanka s teplotami zůstala doma se poléčit i když je otázkou jak s dětmi jeden to léčení zvládne. Přejeme tedy brzké uzdravení. Lucie neodrazila a nepřišla. Má toho hodně holčina – jestli zmáknu být a chovat se jako kamarád bude sázkou do loterie. Ale předpoklady a naděje jsou mnohem větší než při minulém snažení.
Olinka si vzpomenula na mé jméno, ale musel jsem vysvětlit že Ludva se opravdu nejmenuji. Ona je stále zářným příkladem toho, jak z každé situace vytvořit nějaký problém. Když ji vidím vím, že musím někam daleko utéct, ale ono se to málo kdy stihne. Vždy, když ji vidím a potkáme se je nějaký problém a začne to vždy tak nenápadně. To je prostě danost. Ještě že tam byla i Káťa, po včerejší tůře z Valmezu na Troják byla docela ready a s úsměvem. Měla tam své malé lezce z kroužku. Každý kdo se nemračí je jako světlo s nadějí. Každý, kdo to své angážmá tady nebere tak příliš zarputile a jen s nadhledem a ladností skáče mezi událostmi je jiskra naděje pro nás ostatní. Nikdo si nic na dnešním lezení nemusel dokazovat a všichni si jen tak hráli jako na průlezkách na sídlišti za domem. Chybělo jen pískoviště a ty bábovky.
Do Waze zadám Purkyňku a vyrážím. Bezostyšně jsem poslouchal příkazy v navigačce. Vůbec jsem netušil kudy jsem to jel a proč. Nakonec jedu ve slepé ulici a nawigačka chvíli zmatkuje. Říká odbočte doleva a po chvíli kouzelné slůvko: „otočte se“. Tak jsem se otočil a parkl jsem to někde nevím kde. Bylo volno a na místo setkání to bylo pár set metrů pěšky.
Nádhera, nikde jsem nenaboural a do ničeho nenarazil a před budovou kde měla být Release Party jsem našel krásné místo na parkování. Lepší už by bylo přímo na parkovišti firmy. Čekal jsem dál jako ten pudl.
Skoro nikdo tam nebyl. Časem ale dorazilo pár lidí a sál se zaplnil. Nešel jsem tam kvůli jídlu, ale kvůli povídání. Přednášky byly fajn, ale ničemu jsem nerozuměl. Vůbec ničemu. Nějaký dbus? O tom povídala ta krásná slečna když mluvila na WUG Days při .NET Core, tak aspoň vím, že něco takového existuje.
Tak nevím, měl jsem být více agresivní a říct co mě trápilo a nebo to říct při jiné příležitosti. Ale nemohl jsem pořádně mluvit, pokaždé když jsem chtěl něco říct, tak mě zmáhal kašel a nechtěl jsem se tam rozkuckat.. Po skončení akce jsem nezůstal a pelášil jsem domů pryč z Brna. Měl jsem o čem přemýšlet.